ZÁMECKÝ OKRUH (VELKÝ)
ÚVOD na nádvoří
Nacházíme se na nádvoří bělského zámku, který je dnes v majetku města Bělá pod Bezdězem. Zámek byl (1947 – 2017) dlouhodobě využíván k městskému nájemnímu bydlení. První patro jižního a jihozápadního křídla město pronajímá Muzeu Podbezdězí – pobočce Muzea Mladá Boleslav. Suterén, přízemí a druhé patro jihozápadního křídla mají od města v užívání Městská kulturní zařízení Bělá pod Bezdězem a provozují tu Informační centrum a Městské zámecké expozice.
Založení města a hradu na tomto místě je úzce spojeno s hradem Bezděz a snahou koruny získat vliv na severozápad od Ml. Boleslavi mezi územím Ronovců (jeden z nejstarších a nejvýznamnějších českých šlechtických rodů, první zmínky z konce 12. stol. jsou spojeny se stř. a sev. Čechami, Budyšínem a Žitavou. Rod se rozrostl do mnoha větví (např.: Páni z Dubé, Berkové z Dubé) a Markvarticů (jeden z prvních šlechtických rodů na území severních Čech, v průběhu generací dali vzniknout řadě rodových větví jako Lemberkové, Valdštejnové, Páni z Michalovic a Páni ze Zvířetic). Pokus o založení města na úpatí Bezdězu selhal a bylo třeba najít vhodné místo s tekoucí vodou, kde by se mohl rozvíjet nejen obchod, ale i řemeslo. Tak Hynek z Dubé (zástavní držitel panství Bezděz) r. 1304 zažádal o přenesení městských práv na toto místo. Přenesení městských práv bylo potvrzeno jeho synovi Hynku Berkovi z Dubé a Lipé roku 1337. Ten stál u smrtelného lože Václava II., rozšířil panství z Lipé, Bezděz dostal r. 1332 do zástavy od Jana Lucemburského. Nově založené městečko dostalo název Podbezdězí či Nový Bezděz, až se ujal název Bělá, dle říčky, která tu protékala. Nebudu Vás zde zatěžovat vyjmenováváním všech majitelů bělského panství, ale zmíním jen ty nejdůležitější, kteří měli vliv na stavební vývoj zámku.
Císař Rudolf II. prodal Alešovi Berkovi z Dubé a Lipé (přelom 16. a 17. stol.) Bělou dědičně a následně s jeho dědicem, strýcem Buchvalem Berkou z Dubé se zasloužili o velkou renesanční přestavbu zámku - při této velkolepé přestavbě bylo zrekonstruováno západní křídlo, poté přistaveno křídlo jižní. Vnější fasádu západního i jižního křídla zdobila renesanční sgrafitová psaníčka, stěny západního a jižního paláce směrem do nádvoří probarvovaná sgrafitová omítka s figurálními a rostlinnými motivy. Za Buchvala Berky z Dubé byl vystavěn zcela nový jednopatrový, honosný samostatně stojící severní palác, jež byl zdoben směrem do nádvoří freskou, kterou můžete v náznaku vidět i v současné době. Jelikož byl Buchval Berka z Dubé jedním z předních vůdců Stavovského povstání a podporoval Fridricha Falckého, po bitvě na Bílé hoře v roce 1621 celkem rozumně utekl spolu s ním do Německa, kde zemřel chud v Hamburku. Zabavený zámek Bělou tak Ferdinand II. prodal Albrechtovi z Valdštejna. Albrecht tu provedl poměrně rozsáhlou manýristickou přestavbu, která se týkala hlavně východní strany, kde nechal postavit spojovací chodbu, kterou v polovině přeťala kaple sv. Marka. Do kaple a spojovací chodby se později podíváme. Dále byly vybudovány arkády jižního křídla a nechal přistavět druhé patro a krov na severní palác.
Po zavraždění Albrechta (1634) zámek koupil František z Caretta a Millesima. Tento rod prodal zámek Arnoštovi Josefovi z Valdštejna, který 1. 1. 1678 započal rozsáhlou barokní přestavbu zámku. V první fázi (1679) se práce soustředily na nejnutnější údržbu a úpravu pokojů pro bydlení hraběte. Poté se přenesly na stavbu sýpky před zámkem. Od r. 1685 se opět začalo pracovat na zámku. - postaveny dvě schodišťové věže se šnekem, což připomíná dispozice zámku MH (vzorem byl tedy zámek bělský). Dále postavena nová monumentální věž s hodinami a cibulovou bání – odlita olověná váza- zámek byl natírán na červeno, věž horskou zelení a olověnou bělobou, část zámku byla pokryta taškami, zbytek šindelem. Ve východní zdi byly pravděpodobně místo nik půlkruhové otvory, které umožňovaly průhled do údolí a krajiny. Z doby raně barokní přestavby pochází patrně i dnešní podoba kruchty a mobiliář – oltář s lavicemi.
MÁCHA A LOUPEŽNÍCI
Nyní se nacházíme v 2. patře severozápadního křídla zámku, kde expozice představuje Bělsko a Valdštejnská panství v době Karla Hynka Máchy. Zde po pravé straně si můžete prohlédnout mapu všech čtyř Valdštejnských panství, kam patří panství bělské, mnichovohradišťské, dokské a Nový Bernštejn, který Valdštejnové přikoupili až na počátku 19. stol. Tady všude se Karel Hynek Mácha při svých cestách a poutích mohl pohybovat. Hlavní rezidencí Valdštejnů byl barokní zámek Mnichovo Hradiště, který si Valdštejnové vybrali pro jeho polohu. Zámek včetně velkých přilehlých zahrad je umístěn na rovině. Až na výjimky (např.: Arnošt Filip z V.) Valdštejnové žili právě zde. Tady vidíte náš zámek Bělá pod Bezdězem, o kterém se budete dovídat více během prohlídky. Pozornost si jistě zaslouží bývalá panská obora Valdštejnsko, o které si řekneme více v protějším rohu místnosti. Město Doksy jsou centrem Máchova kraje. Zdejší zámek cca od r. 1920 sloužil Valdštejnům k trvalému bydlení. Za dob socialismu zde bylo zemědělské učiliště. Zámek je nyní nově v rukou města Doksy, které zde vytvořilo městské kulturní zázemí (knihovnu a informační centrum) včetně prohlídkového okruhu. Zámek Nový Berštejn postupně chátral, až jej po roce 1991 zakoupil pan Slezák (soukromá osoba), opravil jej a vytvořil zde luxusní historický hotel. Nachází se na okraji města Dubá.
Karel Hynek Mácha je náš nejznámější romantický básník, hrdý na minulost českého národa, ale i milovník historie a přírody. Pocházel z Prahy (narozen r. 1810) z chudé rodiny mlynářského tovaryše a majitele krámku. A jak se k nám K. H. Mácha na sever dostal? Může za to jeho kamarád Eduard Hindl, který v Doksech pracoval na Valdštejnově statku. Tuto oblast si oblíbil a také jej zároveň inspirovala k tvorbě jeho nejznámějších děl jako je báseň Máj či prozaické dílo Cikáni. Máj popisuje prostředí Doks u Máchova (tehdy Velkého) jezera a okolí Dubé. Karel Hynek Mácha se zde nekochal jen krásou přírody, ale slyšel tu vyprávění a pověsti o loupežnících, vždyť i Vilém z Máje byl obávaným vůdce téhle čeládky. O loupežníky tu v okolních, rozlehlých, hlubokých lesích nebyla nikdy nouze. Loupež byla dříve popisována jako krádež spáchaná mimo dům, obvykle na veřejné cestě. Na trestání lupičů poukazuje už i zákoník z r. 1189. Jednou z obran proti loupežníkům z 15. stol. bylo vykácet stromy kolem kupeckých cest až 250 kroků do hloubky podrostu. Jedním z nejznámějších místních lupičů byl mj. i Václav Babinský, který pocházel z Litoměřic, působil ale i na Kokořínsku a Bakovsku a zatčen byl zde v nedalekých Kuřích Vodách. Vězněn v brněnském státním vězení Špilberk, kde se pokorně modlil a pracoval jako ošetřovatel nemocných. Později byl převezen do Valdic, v 65 letech (po 20 letech vězení) byl propuštěn a pracoval jako zahradník v pražském klášteře v Řepích, kde je i pochován. Na konci 18. stol. začali být loupežníci vnímání jako nešťastníci, kteří se dostali na scestí např. kvůli nešťastné lásce. V této části expozice si ukážeme, jak vystupují loupežníci v literatuře a v lidové zábavě. O poezii jsme již mluvili. V próze jde o Vančurův loupežnický román Markéta Lazarová, jehož děj se odehrává na středověkém Boleslavsku. V loutkovém divadle byli loupežníci také jako doma. Loutky představují povedenou loupežnickou čeládku v Havlově chalupě, hostinci mezi Bělou a Krupou. Vyřezal a nastrojil je pro nás František Pešán. Další formou lidové zábavy byla kramářská píseň. Zde o Orontovi, švédském loupežníku na Housce. Tu pro nás kreslil Jaroslav Weigel. A ještě naposledy lidová zábava představená zde Krvavým románem převedeným v minulém století do komiksu Káji Saudka a Jaroslava Weigela Lips Tullián. Tady si také můžete prohlédnout „zatykač“ s popisem „celostátně“ hledaného lupiče a vraha Jana Grázla, který vydal, tak jako ostatní krajští hejtmani i hejtman boleslavský. Grázl v našem okolí ale neloupil. Karel Hynek Mácha přišel na Valdštejnská panství do Boleslavského kraje, který je na této mapě severozápadních Čech ohraničen modrou barvou a sahal od Brandýsa nad Labem až k Frýdlantu v Čechách. Tedy na území celého středního a horního Pojizeří, a to již od středověku.
Valdštejnsko
V našich lesích nepůsobili jen loupežníci, ale i lesní dělníci, hajní a šlechta, která se zde bavila lovem. U nás Valdštejnsko – což je ve své podstatě okrouhlá mýtina s loveckými pavilony sezónního zámečku Valdštejnsko (Waldsteinruhe) nacházející se cca 5 km západně od Bělé. Jedná se lovecký zámek pavilónového radiálního typu, který byl postaven v 18. stol. Marii Markétou Černínovou z Vald. či jejím synem Františkem Arnoštem jako místo pro odpočinek a hony, který byl vybaven vším, co k životu potřebovali. Ve středu mýtiny na uměle navršeném dutém kopečku stála dřevěná besídka a okolo 5 pavilonů pojmenovaných po hostech např.: Černínský, Schwarzenberský, Aeurspergův – jediný se dochoval, dnes je zde myslivna. Dále zde nechyběla herna, knihovna, hospoda a kaple Panny Marie, dokonce sem byl z prostoru dnešního bezdězského nádraží zaveden dřevěný vodovod. Od 2. pol. 19. stol. začalo Valdštejnsko chátrat, v r. 1904 nechali areál Valdštejnové zbourat a ze sutě údajně nechali zpevnit silnici do Doks. Dnes vyjma myslivny a hájovny jsou na mýtině zbytky lipových alejí a na okraji dvě velké sochy granátníků, které zde stojí jako upomínka na setninu vojáků, kterou postavil František Arnošt z V. v době války o rakouské dědictví. R. 1792 nechala ještě Sofie z V. (rozená ze Šternberka, manželka Vincence z V.) postavit sochu Jana Nepomuckého, ze které se v lese při cestě dochoval již jen podstavec a zbytky zábradlí.
Války o rakouské dědictví – 1740 – 1763 = označení pro války svedené o nástupnictví na trůnu Habsburské monarchie mezi Marií Terezií a jejími sousedy – Pruskem, Bavorskem a Francií. Důvodem války bylo odmítnutí nástupnictví Marie Terezie a pragmatické sankce. Součástí válek o rakouské dědictví byly slezské války, kdy si pruský král Fridrich II. nárokoval území ve Slezsku.
Na Máchovské expozici se podíleli také dva výtvarníci Jaroslav Weigel a František Pešán. Oba mají kořeny na Mnichovohradišťsku. Další dva sály věnujeme hlavně jim, jejich obrázkům a loutkám.
JAROSLAV WEIGEL
Jaroslav Weigel se narodil 2. ledna 1931 v Rychnově nad Kněžnou. Dětství prožil v Polici a Broumově, kde byl tatínek sládkem v pivovaru, jinošství v Broumově a Mnichově Hradišti, odkud pocházela maminka. Sudičky mu daly do vínku tři velké lásky, které pomáhaly překonat všechny životní svízele. Láska k přírodě jej brzy přivedla mezi polická vlčata a skautské ideály mu vydržely po celý život. Často vzpomínal na chlapecké výpravy na Ostaš, Hvězdu, do Kovářovy rokle i na Broumovské stěny. Tyhle výpravy do kraje pískovcových skal a borovic nemusel přerušit ani v Mnichově Hradišti, na dohled Drábským světničkám a Mužskému. Vrcholem „vzdělávání o přírodě“ a prvním životním mezníkem mu byla Severočeská lesní škola v Doksech u Máchova jezera v roce 1949.
Druhá velká láska se mu stala povoláním. Už jako kluk pokreslil každý volný papír. Po maturitě v Mladé Boleslavi nastoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor výtvarná výchova- historie. Po studiích pracoval ve vydavatelství Mladá fronta jako výtvarný redaktor dětských časopisů, v roce 1959 přešel do redakce nového časopisu Mladý svět, který se věnoval i fenoménu trampingu. Mezníkem druhé životní i pracovní cesty byl konec šedesátých a počátek sedmdesátých let minulého století, kdy se po nuceném odchodu z Mladého světa stává členem Divadla Járy Cimrmana.
Naplno se mohla projevit třetí velká láska, herectví. Navíc tu byla pro divadlo deviza hotového profesionálního výtvarníka s dlouholetou praxí a pro něho samotného nová výzva- scénografie. A spousta, spousta práce. Pozvánky, programy, plakáty, přebaly zvukových i obrazových nosičů, knihy, výstavy a kompletní výprava osmi her (tedy nadpoloviční většiny her DJC): Posel z Liptákova (1977), Lijavec (1982), Dobytí severního pólu (1985), Blaník (1990), Záskok (1994), Švestka (1997), Afrika (2002), České nebe (2008).
Poslednímu životnímu mezníku na dohled, ukončil pan Jaroslav Weigel svou pozemskou cestu 5. září 2019 v Praze ve věku 88 let.
LOUTKY
Nyní se nacházíme v sále věnovanému loutkovému divadlu, které má v Bělé dlouholetou, cca 80letou tradici. První loutková scéna byla umístěna v hostinci U Lva na náměstí. Později se divadlo přesunulo do místní Sokolovny. Za okupace muselo být zavřeno a po válce bylo opět obnoveno. V osmdesátých letech byla Sokolovna v rekonstrukci, a tak se divadlo přestěhovalo do budovy bývalé školy vedle kostela Povýšení sv. Kříže. V r. 1992 tuto budovu převzala Policie ČR. Provozovatel divadla tak předal loutkohereckou scénu Kulturnímu středisku, které se dohodlo s ředitelem školy Mgr. Jiřím Šímou. A Ministerstvo školství udělilo bělské ZŠ jako jediné v té době na okrese souhlas o zařazení dramatické výchovy do výuky. Většina vystavených loutek je z dílny Divadla z Půdy Františka Pešána. Je to rodák z Kláštera Hradiště nad Jizerou, dosud vyrobil na 700 loutek, které putovaly mj. i do zahraničí (např. USA a Japonsko). Povšimněte si odkrytých maleb na této zdi, které budou časem restaurovány. Pod námi v Muzeu Podbezdězí, což je pobočka Muzea Mladoboleslavska, jehož zřizovatelem je Středočeský kraj se nacházejí původní malované stropy z Třicetileté války. Aby se nezničily, bylo za přestavby tohoto sálu na byt ředitele panství v počátku minulého století učiněno opatření v podobě falešného stropu. Mezi stopem a podlahou je mezera a pod hrázděné příčky jsou vloženy traverzy. V těchto prostorách se v 2. pol. 18. stol. nacházela kancelář faktora (Máchovská expozice pod věží), sál se stavy (místnost rekreace, loutky a Vald. byt), kam se nyní půjdeme podívat. Další místnost slouží momentálně ke krátkodobým výstavám. Po její kompletní rekonstrukci by sál měl sloužit jako multifunkční k reprezentativním účelům a společenským událostem ve městě. Za dob manufaktury se zde nacházela dílna s kramplemi (úprava vlny česáním pro předení). Nyní se přesuneme do SV křídla, kde si prohlédnete toaletní věž.
TOALETNÍ VĚŽ
Výstavba této toaletní věže v severním křídle spadá do poslední třetiny 19. stol., kdy zde sídlila lesnická škola. Zde si můžete prohlédnout náznak původního využití toaletní věže, sbírku „nočních váz“, urinačních nádob a přenosných záchodů. Na několika panelech Vám zde také představujeme stavební vývoj záchodů na hradech a zámcích v našem regionu. Původní označení záchodů je prevét, které vychází z latinského slova „locus privatus“ = soukromé místo. Nejstarší podoba prevétu na krakorcích (vybourány) v okolí je na hradě Bezděz. Jeho stáří je konec 13. stol. Centrální bezdězský záchodový rizalit mezi Purkrabským a Manským palácem byl také dosti komplikovaný, kdy nevíme, zda exkrementy vytékaly na cestu k hradu, nebo byly svedeny do žumpy ve sklepení či se ztrácely v přírodní puklině skály (jako např. na hradě Kost).
Bělá pod Bezdězem
Vznik této toaletní věže spadá do poslední třetiny 19. stol., je vysoká cca 9 m, stojí mimo severní křídlo a je spojena tzv. prampouchem = architektonický prvek propojující dvě budovy. Původně zde byly 4 záchody se 4 šlauchy. Bohužel neznáme podobu případného trativodu či jímky. Tuhé exkrementy byly vybírány dveřmi v dolní části věže.
Ralsko
Tady najdeme také zbytky gotických krakorců a dveřní otvor na prevét.
Vodní hrad v České Lípě
Zde můžeme vidět základy nejstarší hrázděné záchodové věže (odkryto v r. 1986), která stála v ně obvodové hradby. Přízemím věže probíhal odtokový kanálek, který odváděl fekálie do řeky, stáří výstavby se odhaduje na polovinu 14. stol.
Houska
Nejstarší tamní záchod se nachází v 1. patře vých. paláce, další v mezipatře sev. křídla. Odpadní šachty běží v síle zdi a pokračují vně ve skalním suku.
Michalovice
Zbytky 2 prevétů jsou patrné na venkovní stěně jižního paláce
Templ Mladá Boleslav
Zde se zachoval prevét do dnešních dnů na dřevěných krakorcích v 1. patře
Zvířetice
Nad příkopem v hradební zdi se dochovaly kamenné krakorce dvou renesančních prevétů
Valečov
Zde se nachází prevét z 2. pol. 15. stol., včetně luxusně provedené výlevky nebo záchodu v severní obvodové zdi, který je umístěn v mělkém výklenku.
Brandýs nad Labem
Na severní straně paláce se dochovaly 2 krakorce, na jižní straně zas část šlauchu. Dále se zde nachází krásná výlevka kapkovitého tvaru
Kost
První honosný prevét na třech krakorcích se nachází ve velké věži, vstupovalo se do něj jakousi předsíňkou, další otvor zpřístupňoval chodbičku, která prochází v síle obvodové zdi z místnosti k prevétu. Samotný prevét tvořil dřevěná konstrukce na krakorcích. Další renesanční či barokní záchod je v kruhové věži, sem se vstupuje ze schodiště. Záchod má dřevěné sedadlo i poklop. Šachta ústila do přirozené nebo upravené pukliny ve skále směrem ke kuchyni a místnosti s rumpálem na tahání vody z rybníka, do kterého fekálie vytékaly právě v místě nabírání vody. V kuchyni se zachovala renesanční nebo barokní obdélná výlevka.
Mnichovo Hradiště
Poslední ukázkou vývoje je již „moderní“ splachovací záchod na tomto zámku.
PŮDA
Již čtyři století chrání severní renesanční palác na bělském zámku hambalkový krov s ležatou stolicí, odlehčený a zavětrovaný Ondřejskými kříži – konstrukční vazba ve tvaru Ondřejského kříže = šikmý kříž, který připomíná písmenko X. Podle legendy by na kříži tohoto tvaru ukřižován Svatý Ondřej (krov je z období Albrechta z Valdštejna). Tady také našly své útočiště pracovní nástroje a výrobky řemesel pracujících se dřevem. Tesaři, stolaři, bednáři a koláři tu představují svůj fortel.
SPOJOVACÍ OBRAZOVÁ CHODBA
Původní obrazová chodba se nacházela ve druhém patře jižního křídla a byla rodinnou galerií majitelů panství z řad Valdštejnů. Z fotokopií obrazů umístěných v Muzeu v České Lípě, na zámku v Mnichově Hradišti a zámku Duchcov jsme v této spojovací chodbě sestavili chronologickou posloupnost majitelů panství, Valdštejnů.
Albrecht z Valdštejna
1583 – 1634, byl jednou z nejvýznamnějších osobností 30leté války, zámek Bělou koupil jako konfiskát po Buchvalovi Berkovi z Dubé. Nechal zde provést rozsáhlou manýristickou přestavbu, včetně výstavby kaple sv. Marka, kam budeme mít možnost za chvilku nahlédnout (možno použít informace z úvodu).
Arnošt Josef z Valdštejna
koupil Bělou od hrabat z Carreta a Millesima, včetně dluhů měšťanů, protože r. 1635 ve městě vypukl rozsáhlý požár a na opravu občanům hrabě poskytl výhodné půjčky. Tyto dluhy chtěl Arnošt z V. co nejdříve zpět. Další neshody mezi městem a vrchností vyvolala spor, který se dlouho táhl a řešil se až v Praze. Arnošt Josef z Valdštejna inicioval rozsáhlou barokní přestavbu místního zámku, ve farním kostele Povýšení sv. Kříže se ženil s Anou Kokořovcovou z Kokořova a na bělském náměstí, kde byl málem zastřelen nechal postavit tzv. „morový sloup“.
František Josef z Valdštejna
Ukončil spory jeho otce s městem, podporoval místní augustiniánský klášter a otevřel zde latinskou školu (přípravnu na českolipské gymnázium).
František Josef Černín z Chudenic
švagr Františka J. z V., bratr Marie Markéty Černínové z Chudenic
František Arnošt z Valdštejna
nechal se svoji matkou postavit areál Valdštýnsko
Vincenc z Valdštejna
Vincenc pokračoval v zadlužování rodiny (nákladná rekonstrukce Valdštejnského paláce v Praze), rozhodl se prostory bělského zámku přenechat pro potřeby dětské manufaktury, kterou zde otevřel r. 1767. Velmi se také zajímal o hudební divadelní umění, na studiích podporoval Josefa Myslivečka či se setkával s W. A. Mozartem
Arnošt Filip z V.
nechal upravit bělský zámek v panskou rezidenci a se svojí manželkou Antonií de Fours zde bydlel po dobu sedmi let, poté se přestěhovali na zámek do Mnichova Hradiště.
Kristián z Valdštejna
díky tomu že byl předsedou Spolku pro zájmy lesnické v Čechách, založil zde v pol. 19. stol. Lesnickou školu, čímž opět pozvedl hospodářský význam města, činnost školy byla ukončena r. 1904
Arnošt František de Pauli
za něho došlo ke spojení hradišťské a duchcovské linie Valdštejnů, podporoval rozvoj podnikání v oblasti zemědělství a lesnictví, také rozšiřoval železnici.
KAPLE SV. JOSEFA
Nyní se nacházíme v kapli sv. Josefa Pěstouna, kterou nechal postavit spolu s celou spojovací chodbou Albrecht z Valdštejna roku 1628, původně však byla zasvěcena sv. Markovi (za Arnošta Josefa či Františka Josefa přesvěcena na sv. Josefa). Zákristie byla přistavena až za dob manufaktury, tedy v 2. pol. 18. stol. Ráda bych také upozornila na původní vyřezávané barokní lavice a oltář. V kapli nikdy nebyly varhany, na hudební kruchtě hrál orchestr, později zde bylo umístěno harmonium. Valdštejnové při bohoslužbě užívali Panskou tribunu.
Hlavní zámecký okruh potom pokračuje okruhem IC a manufaktury (malým okruhem), ale vynechává nám Božiště boha Černoboha Raksy a sklepení č. 4. Při únavě návštěvníků je možno vynechat půdu severního paláce (jsou to další dvě patra schodů). Po dohodě se skupinou se dá kombinovat podle jejich zdatnosti nebo zájmu. Délka prohlídky hlavního okruhu je cca 1 až 1, 5 hodiny, podle zájmu návštěvníků.
