Expozice Známé i neznámé Luhačovice v sobě spojuje tři pohledy na Luhačovice počátku 20. století. Představuje návštěvníkovi Luhačovice jako centrum tradičního národopisného regionu, který nazýváme luhačovické Zálesí, jako místo s výskytem léčivých vod a rozvíjejícím se lázeňstvím a jako specifickou městskou část, vyrůstající mezi vesnicí a lázněmi. Muzeum zveřejňuje jak historickou národopisnou sbírku luhačovické muzejní společnosti, tak sběry z posledních let, zaměřené na dokumentaci luhačovického lázeňství a historie obce. Dlouhodobý muzejní projekt Příběhy místa přibližuje témata, osobnosti, dokumenty a sbírkové předměty se vztahem k Luhačovicím. Expozici doplňují aktuální krátkodobé výstavy a doprovodné programy pro školy a veřejnost.
Lázeňské město Luhačovice, ležící v příhodné blízkosti historické hranice se Slovenskem, je známé úzkými vztahy se slovenskou kulturou. Národovci a vlastenci z obou stran hranice se zde setkávali již od druhé poloviny devatenáctého století. Od počátku století dvacátého zde byla na poradách Českoslovanské jednoty cíleně rozvíjena kulturní, hospodářská a politická spolupráce mezi oběma národy a byly formulovány základní teze o budoucím společném státě Čechů a Slováků.
V roce 1918 bylo otevřeno regionální muzeum pod prozatímním názvem „Muzeum slováckého Zálesí“. Iniciátorem jeho založení a hlavním tvůrcem sbírky byl místní rodák etnograf Antonín Václavík.
Na podzim roku 1917 byl vytvořen přípravný výbor pro zřízení muzea v Luhačovicích, jehož předními členy byli Antonín Václavík, lázeňský lékař Arnold Kučera, ředitel lázní Václav Zajíc a učitel Josef Krystýnek. Výbor rozeslal do všech obcí v okolí Luhačovic provolání, ve kterém vyzýval obyvatele, aby přispěli svojí pomocí chystanému muzeu, vyhledávali a sbírali předměty a informace podle přiložených instrukcí. K provolání byly přiloženy odpovědní korespondenční lístky a seznam předmětů, na které se sběratelé mají především zaměřovat.
Počátkem nového roku objeli členové přípravného výboru jednotlivé vesnice, aby převzali nasbíraný materiál. V nelehkém období 1. světové války dokázali shromáždit tolik exponátů, že mohli 28. července 1918 otevřít v budově nazývané „Zámeček“ nad lázeňskou kolonádou krajinské muzeum. Roztřídění sbírky a její instalace se ujal A. Václavík. Muzeu se dostalo finanční podpory z veřejných fondů, takže mohlo rozšiřovat sbírky a rozvíjet veřejnou a propagační činnost. O měsíc později 12. srpna 1918 byla založena Muzejní společnost v Luhačovicích, která navazovala na dříve započatý systematický výzkum a sběratelskou a dokumentační práci Antonína Václavíka na luhačovickém Zálesí. Dlouholetá cílevědomá práce vyústila vydáním monografie Luhačovské Zálesí v roce 1930.
Zakladatel muzea Antonín Václavík se zařadil ke skupině intelektuálů, umělců a odborníků – Čechoslováků, kteří v období první republiky působili na Slovensku, aby podpořili demokratizaci slovenského národa, rozvoj vzdělání, vědy a kultury. V Bratislavě působil od roku 1919 do roku 1938, vystudoval zde a vydal svoji první monografii, Podunajskou dědinu v Československu. Roku 1933 se stal docentem národopisu na brněnské Masarykově univerzitě. Po skončení druhé světové války byl jmenován řádným profesorem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a ředitelem semináře pro etnografii a etnologii. Za svého vysokoškolského působení vytvořil funkční koncepci národopisného studia a vychoval řadu významných poválečných etnografů.
