Ke shlédnutí jsou tyto expozice:
Centrum Bohuslava Martinů
Centrum Bohuslava Martinů v Poličce se nachází v objektu Městského muzea, na rohu Tylovy a Šaffovy ulice v těsném sousedství Palackého náměstí. Jedná se o historickou budovu, která byla v roce 1934 věnována Muzejnímu spolku Palacký. Do té doby byla sídlem chlapecké měšťanské školy, kterou navštěvoval i Bohuslav Martinů. V budově byl umístěn také divadelní sál, kde se konala představení místního Spolku divadelních ochotníků, a to až do roku 1929, kdy byl pro postaven Tylův dům, jenž tento úkol převzal. Po poslední obnově muzejní budovy zde byly instalovány nové expozice, které jsou připraveny tak, aby své návštěvníky zábavnou formou vtáhly do dávných časů našich předků.
Pojďte se tedy s námi bavit, zakládat město, dobově se odívat, poznávat historii, zařadit se mezi poličské ostrostřelce, smlouvat na tržišti a nasát atmosféru života minulého století v tvorbě Bohuslava Martinů. Vstupte s námi do světa křehké a barevné krásy v expozici horáckého skla. Vyzkoušejte si znalosti historie nebo umění zpěvu v lavicích školní třídy, kde se malý Bohuslav učil. Čeká na Vás řada her a možností pro pobavení i vyzkoušení sebe sama. K dispozici vám jsou následující expozice:
Historie města Poličky a okolí
Seznamuje poutavým způsobem s historií královského věnného města Poličky od doby jejího založení českým králem Přemyslem Otakarem II. v roce 1265 až do současnosti. Expozice je rozdělena do dvou výstavních sálů. V prvním je zachyceno nejstarší období poličských dějin od gotiky přes zlatý věk baroka až k roku 1845, v němž Poličku zasáhl velký ničivý požár. Druhý sál představuje Poličku jako město, které se, i přes zničující požár, kulturně a společensky rozvíjí. V expozici je tak prezentována celá řada spolků, jako např. Poličští ostrostřelci, Spolek dobrovolných hasičů, divadelní spolek Tyl, nebo Muzejní spolek „Palacký“. Stěžejním prvkem tohoto sálu je tržiště z poloviny 19. století. V sálech si můžete vyzkoušet postavit město, obléci část zbroje nebo vzít do ruky meč. Na chvíli se ocitnete v roli ostrostřelce na střelnici či účastníka městského trhu, na němž získáte přehled o dobových platidlech a zboží.
Sklářství na Horácku
Vás zavede do světa křehké krásy horáckého skla. Polička leží v oblasti se staletou tradicí sklářské produkce, na pomezí českomoravského Horácka vymezeného přibližně městy Nové Město na Moravě, Litomyšl a Polička. V tomto regionu pracovalo v minulosti přes dvacet různých sklářských hutí. Velkou část z jejich produkce se podařilo shromáždit v poličském muzeu, jež takto vytvořilo jednu z vůbec nejrozsáhlejších sbírek horáckého skla v naší republice.
Uvidíte zde produkci většiny horáckých sklářských hutí z 19. století, z Milov, Lubné, Budislavi, Herálce aj., od těch nejstarších až po poslední, škrdlovickou, která ukončila svou činnost v roce 2008. Vystavené exponáty Vás jistě přesvědčí o kvalitě a kráse tohoto skla, jež se ve své době vyváželo do padesáti zemí světa včetně dalekých trhů Blízkého Východu a Ameriky. Kromě samotných exponátů je k vidění též sklářské nářadí a suroviny potřebné pro výrobu skla. Expozice vedle sklářské produkce představuje i uměleckou plastiku z dílny Jana Černého a Vladimíra Kopeckého.
Třída Bohuslava Martinů
Součástí expozic je zrekonstruovaná školní třída z přelomu 19. a 20. století, kdy do školy začal docházet malý Bohuslav. Usedněte s námi do školních lavic a nasajte atmosféru tehdejších časů umocněnou zrekonstruovanou výmalbou a dalším dobovým vybavením. V současné době se prostory třídy využívají i pro pořádání oblíbených krátkodobých výstav přibližujících život a zvyky našich předků v minulosti.
Barevný svět Bohuslava Martinů
Originální expozice poodhaluje alespoň část tajemství bohatých sbírkových fondů muzea. Návštěvníci mají možnost seznámit se s výjimečnou osobností Bohuslava Martinů prostřednictvím vizuálně atraktivního obrazového materiálu, originálních osobních předmětů a dokumentů z majetku rodiny Martinů, z nichž některé jsou veřejnosti zpřístupněny vůbec poprvé. Nechte se vtáhnout do vyprávění poutavého příběhu o fascinujících životních osudech poličského rodáka, jednoho z nejvýznamnějších skladatelů 20. století, který proslavil českou hudbu po celém světě. Jako mávnutím kouzelného proutku se budete přesouvat časem z rodné Poličky do Paříže 30. let, odtud do New Yorku a po skončení II. světové války zpět přes oceán do Itálie a Švýcarska.
Audiovizuální sál
Prostory tohoto sálu jsou určeny pro promítání dokumentů o historii Poličky, o životě a díle Bohuslava Martinů, nebo filmových záznamů jeho jevištních děl. Nabízí se zde také možnost poslechu skladeb poličského rodáka podle vlastního výběru a prohlídka muzejních sbírek v elektronické podobě. Příjemná atmosféra sálu, pohodlné sezení a špičková audio-video technika umocní Vaše obrazové i sluchové vjemy. Sál je k dispozici také pro pořádání besed, konferencí a komorních koncertů.
Rodná světnička Bohuslava Martinů
Se jménem Bohuslava Martinů je neodmyslitelně spjaté unikátní, romantické, i když pro život trochu nepraktické místo - malá světnička ve věži kostela Sv. Jakuba v Poličce. Zde se 8. prosince 1890 budoucí slavný hudební skladatel narodil. Pětičlenná rodina Martinů žila ve věži až do Bohuslavových 11 let. Hlavou rodiny byl otec Ferdinand, který kromě svého ševcovského povolání vykonával práci pověžného. Jeho úkolem bylo držet stráž proti ohni ve dne i v noci, natahovat věžní hodiny a zvonit klekání. S rodinou tu žil i ševcovský pomocník, kterému přezdívali „děda“. Pomáhal rodině v domácnosti a protože světnička byla malá, měl svoji postel pod hodinami ve věži. Atmosféra života ve výšce 36 metrů nad zemí se nesmazatelně zapsala do mysli budoucího skladatele. Ve své vzpomínce z roku 1934 v Paříži píše: „…Myslím, že tento prostor je z mých největších dojmů z dětství, který si nejvíce uvědomuji a který asi hraje velkou úlohu v celém mém názoru na kompozici. Nejsou to malé zájmy lidí, starosti, bolesti nebo i radosti, které jsem viděl z velké dálky, lépe řečeno z výšky. Je to tento prostor, který mám stále před očima a který, zdá se mi, hledám stále ve svých pracích. Prostor a příroda, ne lidi…“Pokud vystoupáte po 192 schodech až do samotné věže kostela, budete odměněni nejen zajímavou prohlídkou světničky, ale i jedinečným výhledem na celé město a jeho blízké okolí. Rodná světnička Bohuslava Martinů ve věži kostela sv. Jakuba je zpřístupněna pro veřejnost v doprovodu průvodce. Vstupenky je nutné zakoupit v Centru Bohuslava Martinů, Šaffova ulice.
Městské gotické opevnění
Gotické opevnění města Poličky patří ve svém půdorysu k nejlépe dochovaným městským fortifikacím v České republice. Ochozy rekonstruovaných částí hlavní hradby s několika věžemi jsou zpřístupněny pro veřejnost v doprovodu průvodce. Prohlídka zahrnuje odborný výklad u modelu města, který přibližuje podobu města Poličky ve 14. století. Poté následuje vlastní výstup na hradební ochoz z Nové nebo Václavské ulice (2 trasy střídající se podle sezóny - přesný rozpis naleznete v otevírací době CBM). Pro zájemce je zpřístupněn pěší okruh kolem hradeb, který si zájemci mohou s pomocí mapky prohlédnout a projít samostatně. Provoz nezajišťuje muzeum. Polička byla založena v roce 1265 na příkaz krále Přemysla Otakara II. Původní osadníci, kterých sem přišlo asi 110 rodin, byli asi převážně německého původu. Osadníci si předně stavěli domy a obdělávali přidělené pozemky, proto bylo původní dřevěné opevnění, pouze provizorní ochranou, která byla v polovině 14. století nahrazena pevnou kamennou hradbou. Opevnění se skládalo z hlavní hradby zesílené věžemi, z parkánu, parkánové zdi, vodního příkopu a valu. Do města se vstupovalo čtyřmi branami (Litomyšlskou, Limberskou, Kameneckou a Starohradskou) a přístup k rybníku umožňovala fortna. Hlavní hradba se dochovala v celém okruhu i se všemi 19 věžemi. Opevnění často stačilo odradit nepřátele již jen tím, že existovalo. Poličské hradby se však několikrát osvědčily i v bojích. Za husitských válek zprvu Polička jako královské město hájila královské zájmy, při tažení Pražanů, vedených Janem Žižkou, do východních Čech se však město přidalo na stranu husitů. Již na podzim roku 1421 však Poličku, patrně zradou, dobylo vojsko krále Zikmunda. Opevnění několikrát odolalo za vlády krále Jiřího z Poděbrad, v roce 1468 a pak 1469 se město ubránilo útokům uherského krále Matyáše Korvína.
V době budování kamenných hradeb bylo poličské opevnění velmi účinné, postupem času s rozvojem vojenské techniky, jejich účinnost klesala. V době 30tileté války už neměly prakticky žádný vojenský význam. V pozdější době sloužily jen jako policejní a správní hranice města.
Město si do dnešních dnů dochovalo středověké rozvržení ulic, neměnily se ani domovní parcely. Kvůli mnoha pohromám, které Poličku postihly, nebyly prostředky na velkorysejší přestavby a modernizaci. Měšťané museli po obrovských požárech v letech 1613 a 1845 obnovovat zničené domy. V 18. století vznikala kolem hradeb vnější okružní ulice, na jižní straně městu nedovoloval rozšíření rybník. Proto nebyl žádný důvod hradby nákladně bourat, jako tomu bylo v mnoha jiných hrazených městech. Díky tomu jsou dnes poličské hradby jedny z nejzachovalejších v Čechách.
Některé části opevnění zanikly v 19. století. V první polovině století to byly brány a barbakány. Postupně zanikly i městské příkopy a koncem století byl z části zasypán i městský rybník, který chránil celou jižní stranu města.
Původně se v prostoru parkánu nesmělo nic stavět, po ztrátě vojenského významu hradeb vznikaly z vnější strany přízemní domky chudiny. Část z nich byla malebně zrekonstruována (dnešní ul. Na Bídě a Parkány). Z vnitřní strany hradeb se rozmáhaly zděné přístavky, patřící k měšťanským domům.
Jednou z poličských zajímavostí je současné úřadování tří starostů. Město totiž stále patřil velký majetek – rozsáhlé lesy a statky a jejich výtěžky chtěli užívat měšťané uvnitř hradeb bez účasti předměstských. Tohoto práva se soudně domohli a vznikla Osada města Poličky uvnitř hradeb, jejíž starosta sídlil v budově dnešního Městského úřadu, starosta politické obce (tj. celého města) sídli v radnici a starosta Horního předměstí úřadoval ve svém domě. Tento systém byl zrušen až v roce 1941.)
Městská galerie
GALERIE V RADNICI - SBÍRKY STARÉHO A MODERNÍHO UMĚNÍ
Městské muzeum a galerie Polička zintenzivnilo práci na přípravě expozic, restaurováním sbírek a doplňováním kolekce moderního umění. Dne 25. 6. 1994 byly slavnostně otevřeny staré expozice galerie. V prvním patře jsou dvě expozice starého umění:
1. Staré umění na Poličsku - od gotiky do 19. století.
Gotické období zastupuje kamenný reliéf hlavy Krista Spasitele z kostela sv. Jakuba v Poličce a „zázračná“ socha sv. Kateřiny ze stejnojmenné obce u Poličky; renesanci pak soubor dřevořezů z Melantrichovy bible. Obrazy a sochami hojně zastoupené barokní období dokládá bohatství města; připomenout je třeba alespoň model sochy sv. Jana Nepomuckého z poličského náměstí od Jiřího Pacáka, anděla z křížové cesty okolo kostela sv. Jakuba od Františka Pacáka, porcelánové plastiky z Nymphenburku od poličského rodáka Dominika Aulíčka a mědirytiny morového sloupu od Michaela Rentze. Kvalitní měšťanské portréty představují tvorbu 19. století. Dalším poličským rodákem byl Vojtěch Eduard Šaff, jehož plastiky z 19. století náležejí akademickému proudu a z počátku nového století pak již k secesi. Součástí prohlídky je i gotická a barokní kaple.
2. Obrazová galerie rodu Hohenemsů - ze zámku Bystré u Poličky.
Rakouský rod Hohenemsů je srovnatelný s našimi Pernštejny. Několik generací válečníků připravilo podmínky pro nejslavnějšího člena rodu Jakuba Hannibala z Hohenemsu (1587), který díky tomu, že byl synovcem papeže Pia IV. (Medici) dosáhl funkce generálního kapitána na papežského vojska a v římském Theatro Vaticano uspořádal svatbu (s množstvím vzácných hostů a 50 000 diváky!) s Hortensií Boromejskou, sestrou kardinála Karla Boromejského (prohlášeného později za svatého). Obraz Zahradní hostina Hohenemsů, z roku 1578, je se svými 54 osobami nejrozsáhlejším skupinovým portrétem mimo italské území. Jakubův syn Mark Sittich IV. se stal salcburským arcibiskupem a významným stavebníkem. Hohenemsové vyměnili v roce 1708 s Liechtensteiny své panství Vaduz za panství Bystré a tím se usadili v Čechách, v sousedství poličského panství. V roce 1868 vymřel rod, jehož poslední členky významně zasáhly do českých a moravských kulturních dějin.
Městské muzeum a galerie Polička na začátku sezóny představilo upravenou expozicí v druhém patře radnice. Expozice je zaměřena na autory, kteří se v Poličce a na Poličsku narodili, nebo zde žili, a kteří svým významem překročili hranice regionu. První prostor je věnován tradičním krajinářům Vysočiny od 10. do 60. let. 20. století. František Bukáček svoji pozornost zaměřil na krajinomalbu a hlavně zátiší a květiny. Rudolf Hanych napětí v krajině rád vyjadřoval vysokým nebem s mraky. Jan Honsa náležel k předním českým krajinářům. Josef Jambor maloval na Českomoravské vysočině. František Cína Jelínek působil na Křižánkách. František Kaván maloval v Železných horách i na Vysočině a o jeho tvorbu byl velký zájem, který mezi sběrateli trvá dodnes. Kavánova první manželka má na centrálním hřbitově náhrobek Děvče s liliemi od sochaře Františka Úprky. Karel Kupka maloval v jižních Čechách, na Šumavě a Vysočině. Obrazy má mj. v městském úřadu a bývalé městské spořitelně v Poličce. Gustav Porš se usadil ve Skutči ve vile projektované poličským stavitelem Bohuslavem Šmídem. Ve své době byl oblíbeným autorem a jeho díla zakupovala řada institucí – mimo jiné městský úřad a spořitelna v Poličce. Josef Václav Síla se skrze malbu přírody snažil zobrazit vyšší kosmický řád, hlubší vztahy mezi věcmi, věčné, stálé, neměnné, vždy platné, vztah mezi prostorem a časem. Vladimír Šindler měl nejoblíbenější techniku dřevoryt a později litografii. Rudolf Vejrych rád pobýval v Kozlově u České Třebové, kam do domku Maxe Švabinského zajížděl i Bohuslav Martinů.
V další místnost představuje Eva Vlasáková instalaci Julietta aneb Snář - Pocta Bohuslavu Martinů. Při vzniku byla použita zrcadla k rozšíření prostoru, ale i tradiční metoda fresky malované na zeď a klenbu.
Ve třetím sálu je moderní umění (abstraktní tvorba a návrat figurace, 60. léta 20. století až současnost). Bořivoj Borovský je inspirován oblaky Vysočiny, Veronika Šrek Bromová představuje velkoformátové fotografie, Pavel Herynek plastiky, Ludmila Jandová obraz vtahující diváka do magického středu, Jan Lichtág realistickou a abstraktní podobu letícího času (jezdce), Marek Rejent kameny, nejznámější poličský malíř Zbyšek Sion abstraktní i groteskně figurální obrazy, Miroslava Zychová vymykající se dobovým proudům a Jiří Štourač s návratek ke klasické figuře.. Otevřeno je do konce září od úterý do neděle, průvodce má stanoviště v muzeu, odkud s návštěvníky odchází.
Prohlídky města
Poličkou po stopách Bohuslava Martinů - Bohuslav Martinů ve svém rodném městě prožil velkou část svého života a i v době, kdy už žil v Paříži, se do Poličky pravidelně vracel. Není tedy divu, že své město a blízké okolí měl doslova prošlapané křížem krážem. Kromě obvyklých turistických zastávek, jako je rodná světnička v kostelní věži, skladatelova socha v parku nebo rodinná hrobka, je nyní možné vydat se i na méně známá místa, o kterých možná neměli tušení ani poličští rodáci. Pro nadšence, kteří by se chtěli vydat po stopách skladatele samostatně, je připraven tištěný průvodce, jenž je k dispozici zdarma v budově muzea. Tvoří ho mapa s dvaceti stanovišti, textovým komentářem a fotografiemi. Společná prohlídka s původcem je však z časových důvodů omezena jen na osm z nich, které se nachází v centru města. Trasa začíná u bývalé chlapecké školy a pokračuje například k hospůdce, kde skladatele načrtl jednu ze svých skladeb, dále k domu, kam chodil na výuku houslí nebo kašně, odkud brala rodina Martinů pitnou vodu v době svého pobytu na věži.
Ke shlédnutí je k dispozici:
1. budova městského muzea – bývalé chlapecké školy a starého divadla
2. hostinec Na Růžku v Šaffově ulici
3. dům Josefa Černovského v Otakarově ulici
4. kostel sv. Jakuba
5. dům U Růže v Riegrově ulici
6. dům v Masarykově ulici, kde skladatel provozoval svou hudební školu
7. dům v Nové ulici, kde rodina Martinů bydlela před tím, než se stěhovala na věž
8. městský úřad na náměstí, kam se rodina Martinů odstěhovala z věže
Procházka starým městem - Polička si od založení do dnešní doby dochovala půdorys náměstí i síť ulic. Staré město obepínají v úplnosti středověké hradby. Město Polička zažilo svůj zlatý věk v 18. století. Poněvadž šlo o královské město, nenajdeme zde zámek, ale symbolem správy a moci byla radnice. Poličská radnice bývá řazena mezi tři nejvýznamnější barokní radnice u nás – po bok Chebu a Českých Budějovic. Tomu ostatně odpovídá i to, že je zařazena na prestižní soupis národních kulturních památek. V této „extralize památek“ je v Pardubickém kraji celkem 11 objektů – z toho Polička má dva - radnici s morovým sloupem a kostel s rodnou světničkou Bohuslava Martinů. Další pozoruhodností města je velký soubor vyřezávaných vrat. Procházka umožní prohlédnout si nejvýznamnější památky města.
1. náměstí s barokní radnicí, mariánským obeliskem a kašnami
2. vyřezávaná klasicistní vrata
3. gotické opevnění města na jihu
4. valy
5. kostel sv. Jakuba
6. gotické opevnění města na severu
Procházka za moderní architekturou - Polička má pozoruhodný soubor moderní architektury, který vzniknul v období 1. republiky. Rozsáhlá výstavba zahájila další zlatý věk města, kde důležitou úlohu hrála velkorysost i rozhled představitelů města. Hlavní myšlenkou bylo vytvoření druhého poličského panoramatu. Silueta staré Poličky s hradbami, radnicí a kostelem sv. Jakuba - jak ji známe při pohledu od Masarykovy školy - měla dostat na druhé straně rybníku - tedy při pohledu z valů - svůj moderní protějšek. Ve středu měly stát nové školy a po bocích sestava obecních činžovních domů propojených nízkými zděnými dřevníky. V české meziválečné architektuře nemá takové řešení obdobu. Další poličskou zajímavostí je působení zdejšího architekta Bohuslava Šmída, jehož vlastní vila je vynikající ukázkou funkcionalismu. Procházka umožní seznámit se s řadou zajímavých památek.
1. náměstí se spořitelnou a městským úřadem
2. Na Valech – panorama nové městské čtvrti za rybníkem
(rondokubistické činžovní domy, puristické školy a evangelický kostel, městské divadlo)
3. Masarykova základní škola
4. Šmídova vila (nejslavnější poličský funkcionalistický architekt)
5. ul. E. Beneše s rondokubistickými činžovními domy
6. Střední odborné učiliště – bývalý okresní úřad a sochy legionářů
7. park se sochou Vdovy – pomníkem obětí 1. světové války
