Lobkowiczký palác na Pražském hradě je jednou z nejvýznamnějších kulturních památek v České republice, památkou světového dědictví UNESCO a jedinou soukromou budovou v areálu Pražského hradu. Za dobu své existence se stal dějištěm i svědkem mnoha významných událostí českých dějin.
Historické počátky
Lobkowiczký palác nechal postavit v druhé polovině 16. století český šlechtic Jaroslav z Pernštejna (1528–1569). Brzy přešel do vlastnictví jeho bratra Vratislava (1530–1582), který zastával významný post kancléře Království českého. Maria Maximiliana Manrique de Lara y Mendoza, Vratislavova manželka pocházející ze Španělska, s sebou do Čech přivezla slavnou sošku Pražského Jezulátka. Její dcera Polyxena (1566–1642) později sošku, která je známá svou zázračnou silou, darovala kostelu Panny Marie Vítězné, kde je dnes uctívána a kde ji každoročně zhlédnou tisíce věřících. Kopie sošky je vystavena ve stálé expozici Lobkowiczkého paláce.
Palác přešel do majetku rodiny Lobkowiczů prostřednictvím sňatku Polyxeny se Zdeňkem Vojtěchem Popelem, 1. knížetem z Lobkowicz (1568–1628). V průběhu staletí se stal svědkem i dějištěm významných historických událostí. Když byli v roce 1618 během pražské defenestrace vyhozeni z oken královského paláce místodržící Slavata a Martinic, našli útočiště právě v Lobkowiczkém paláci pod ochranou Polyxeny z Lobkowicz.
Po porážce protestantů v bitvě na Bílé hoře v roce 1620, upevnil katolický rod Lobkowiczů svůj vliv a mocenské postavení na další tři století. Lobkowiczký palác získal formálnější a významnější status a sloužil rodině především jako pražská residence pro slavnostní, společenská a politická setkání.
V majetku Lobkowiczů byl palác až do roku 1939, kdy byl zabaven nacisty a později komunistickým režimem. Navrácen rodině byl až v roce 2002.
Charakteristické architektonické prvky
Po třicetileté válce, především za Václava Eusebia, 2. knížete z Lobkowicz (1609–1677), prodělal palác řadu změn. V této době byla provedena významná barokní přestavba a byly upraveny bohatě zdobené sály.
Palác byl přestaven v italském stylu, který je dodnes patrný např. v Císařském sále, jehož zdi jsou zdobeny freskami, iluzivními malbami soch císařů, geometrickými obrazci, květinovými a dalšími zdobnými motivy. Další příklady italského vlivu lze nalézt i v Koncertním a Balkónovém sále, jejichž štukové stropy krášlí fresky od F. V. Harovníka.
V 18. století, v rámci příprav na korunovaci císaře Leopolda II. českým králem na Pražském hradě (1791), provedl Josef František Maximilián, 7. kníže z Lobkowicz (1772-1816), rekonstrukci exteriéru paláce. Její součástí byla i výstavba balkónů s panoramatickým výhledem, který návštěvníci paláce mohou obdivovat dodnes.
Přestože během následujících let prošel palác mnoha úpravami, sgrafitta a pozůstatky původních nástěnných maleb jsou dodnes patrné na obou vnitřních nádvořích.
19. a 20. století
Po první světové válce a následném zrušení dědičných titulů v roce 1918, vyjádřil Maximilián Lobkowicz (1888-1967), syn Ferdinanda Zdenka, 10. knížete z Lobkowicz (1858-1938), svou podporu rodícímu se Československu zpřístupněním několika místností v paláci vládě vedené Tomášem G. Masarykem.
V roce 1939 byl Lobkowiczký palác spolu s dalším rodinným majetkem zabaven nacistickými jednotkami. V roce 1945 byl rodině navrácen, ale o tři roky později následovaly další konfiskace, tentokrát komunistickým režimem. Během následujících čtyřiceti let byl palác využíván k mnohým účelům včetně prostor pro státní kanceláře a Národní muzeum.
Po Sametové revoluci v roce 1989 začala rodina usilovat o navrácení svého majetku prostřednictvím restitučních řízení, která trvala více než dvanáct let. Rodina Lobkowiczů se opět stala právoplatným majitelem paláce až v roce 2002.
2. dubna 2007, po více než čtyřech letech plánování, restaurování a modernizací, byl palác opět otevřen veřejnosti, tentokrát jako soukromé muzeum. Stálá expozice muzea představuje nejvýznamnější díla a předměty rozsáhlých Lobkowiczkých sbírek. “Znovuzrození” paláce je důkazem úsilí rodiny Lobkowiczů o zpřístupnění sbírek české i zahraniční veřejnosti a může být bezesporu považováno za oživení pražské kulturní scény.
