Příběhy z dějin věznice v období nacistické a komunistické totality.
Dva totalitní režimy – nacistický a komunistický – jsou ústředními tématy expozice věnované uherskohradišťské věznici. Věznice v Uherském Hradišti byla postavena v letech 1892–1897 spolu s budovou krajského soudu, tzv. justičním palácem. Zprvu sloužila pouze pro vězně odsouzené za kriminální zločiny. První „političtí“ vězni se sem dostali v roce 1920, a to v souvislosti s tzv. prosincovou stávkou. Ve skutečnosti však byli souzeni na základě prvorepublikového demokratického práva, na rozdíl od politických vězňů z období nacistické a komunistické totality.
Druhá světová válka znamenala první z velkých změn v chodu věznice. Od roku 1940 začalo gestapo využívat samovazební oddělení, o rok později se do věznice přestěhoval i německý úřední soud. Bohužel se nedochovalo příliš mnoho výpovědí o životě ve věznici v tomto období. Je to dáno i tím, že sloužila jako tzv. zajišťovací vazba. Z válečných osudů jsou prezentovány dva tragické příběhy – příběh dvou parašutistů, kteří se před nacisty ukrývali u svých rodin a známých na Slovácku. Po vyzrazení spáchali v obklíčení sebevraždu a lidé, kteří jim pomáhali, byli odsouzeni k trestu smrti a v roce 1943 popraveni. Druhý příběh se odehrál na samém konci druhé světové války. Sedm osob bylo z věznice odvlečeno do Napajedel, pět z nich zastřeleno a jejich těla byla hozena do Moravy. Dvěma se podařilo utéct a jeden z nich – František Jelének – po válce podal o této události výpověď.
Padesátá léta, resp. období po roce 1948, se stala nejsmutnějším obdobím v dějinách věznice. Kromě krajského soudu ji využívala také Státní bezpečnost pro výslechy a věznění státních (politických) vězňů. Díky archivním materiálům i pozdějším výpovědím vězňů lze konfrontovat ze dvou pohledů, jaké výslechové metody používalo vyšetřovací oddělení StB. Obzvlášť brutální bylo používání tzv. indukčního přístroje, kterému se také přezdívá „elektrické boty“. Bylo to krátce po roce 1948, kdy krajskému velitelství Státní bezpečnosti velel Ludvík Hlavačka, šéfem vyšetřovacího oddělení byl Leopold Lovecký a jeho zástupcem Alois Grebeníček. V té době – v letech 1950 a 1951 – bylo na vnitřním dvoře popraveno pět mužů z protikomunistické odbojové skupiny Světlana. Také její činnosti, stejně jako dalším skupině Hory hostýnské, je věnována větší pozornost.
Samostatná část expozice patří samotným vězňům a jejich osudům. Díky nahrávkám je možno vyslechnout jejich svědectví o životě za mřížemi. Jejich hlasy podkreslují videonahrávku, která vznikla na podzim roku 2016, a zachycuje tedy aktuální podobu a stav věznice. Je to jedinečná možnost, jak alespoň touto cestou nahlédnout za zdi uzavřeného vězeňského areálu.
Po uzavření věznice v roce 1960 se s objektem nedělo téměř nic. Ale v 60. a 80. letech alespoň vznikly dva projekty, které počítaly s úpravou a novým využitím objektu. Ať už se plánovalo ze samovazeb vytvořit ubytovnu pro studenty Střední uměleckoprůmyslové školy, nebo tento trakt zcela zbořit a do budovy přestěhovat Dům služeb, kvůli finančním nákladům se nic z toho nerealizovalo. I tyto plány si mohou návštěvníci prohlédnout a o zamýšlených změnách se dočíst více.
Expozice Věznice Uherské Hradiště vznikla ve spolupráci města Uherské Hradiště, Slováckého muzea, spolku Memorie a Klubu kultury v Uherském Hradišti. Jejími autory jsou Mgr. Pavel Portl ze Slováckého muzea a Anna Stránská z Memorie. Vizuální podobu výstavním panelům vtiskla MgA. Zuzana Skopalová.
Expozice je tvořena fotografiemi a textovými panely v českém jazyce, nachází se v podkroví, není bezbariérová a je mimo objekt věznice.
