Arcidiecézní muzeum Kroměříž - skvělé historické kabinety

Arcidiecézní muzeum Kroměříž, zřízené roku 2006, sídlí v kroměřížském zámku, který dříve sloužil jako reprezentační sídlo olomouckých biskupů a arcibiskupů. Roku 1998 byl společně s komplexem zahrad zapsán na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Nejstarší podobu kroměřížského biskupského sídla, respektive hradu biskupa Bruna ze Schauenburgu (1245–1281), známe pouze hypoteticky. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1435, stavební vývoj rezidence ale je možné sledovat až od episkopátu Stanislava Thurza (1496–1540). Z tehdejší mohutné vícekřídlé budovy s vnitřním dvorem zůstala dodnes zachována jižní hranolová vstupní věž s jedinečnou goticko-renesanční kamenosochařskou výzdobou průčelí a pozdně gotickou hvězdicovou klenbou místnosti v patře. Za biskupa Stanislava Pavlovského (1579–1598) se stavba dočkala renesanční podoby.

Vzhledem k rozsáhlým poškozením zámku za třicetileté války byl biskup Karel z Lichtensteinu Castelkorna (1664–1695) při svém zvolení zavázán k obnově zámku nejen jako reprezentačního sídla, ale také jako správního a administrativního centra biskupských majetků, ústředí lenního zřízení a výkonu manského práva.

Roku 1665 zřídil Lichtenstein v prostorách zdevastovaného zámku stavební kancelář a zaměstnal architekta Filiberta Lucheseho (1606–1666). Ten rekonstrukci zamýšlel jako důkladnou přestavbu s částečným využitím původních konstrukcí a masivní věž zakomponoval do komplexu čtyř mohutných křídel kolem centrálního dvora. V téže době biskup založil i Květnou zahradu.

K rozsáhlé přestavbě zámku došlo v druhé polovině 80. let, kdy Lucheseho návrhy upravil a provedl Giovanni Pietro Tencalla (1629–1702); nejprve bylo zbudováno severovýchodní křídlo se salou terrenou a grottami. Po téměř čtvrt století intenzivní stavební a umělecké činnosti byla vize biskupa Lichtensteina naplněna.

16. března 1752 však zámek s katastrofálními následky vyhořel. V rámci obnovy byli pro výzdobu reprezentačních sálů a knihovny angažováni malíři Franz Antonín Maulbertsch (1724–1796), Josef Stern (1716–1775) a později František Adolf z Freenthalu (1721–1773). Rekonstrukce včetně výzdoby a zařízení interiérů byla dokončena až roku 1770. Za arcibiskupa Antonína Theodora Colloreda-Waldsee (1777–1811) byl zámecký areál obohacen na severní straně rezidence přístavbou lodžie s arkádami a giardinettem (tzv. Colloredova kolonáda).

K dalším výrazným úpravám zámku a jeho bezprostředního okolí dále docházelo od 30. let 19. století, kdy byl na místo ředitele arcibiskupského stavebního úřadu angažován architekt Anton Arche (1793–1851). Dnešní podoby se dostalo Sněmovnímu náměstí a Podzámecká zahrada byla upravena v přírodně-krajinářský park.

Ve druhé polovině 19. století následovaly zejména úpravy interiérů. Za arcibiskupa Theodora Kohna (1892–1904) byl upraven hlavní vstup z nádvoří do schodišťové haly zámku, kde byl vybudován pilířový portikus s balkónem a kuželkovou balustrádou doplněnou arcibiskupovým znakem.