Arboretum Bílá Lhota je Národní přírodní památkou. Nachází se zde asi 300 různých druhů a kultivarů dřevin, z nichž mezi nejčastější patří keřovité tisy v různých barvách a tvarech, na druhém místě pak túje a smrky. Kostru parku však tvoří převážně duby a různobarevné buky spolu s doplňkovými dřevinami, jako jsou cypřišky, javory, borovice, břízy, douglasky a lípy. V arboretu ovšem můžete najít i mnoho vzácných a sbírkových dřevin.
Druhová skladba dřevin
Arboretum Bílá Lhota je Národní přírodní památkou. Rozkládá se na jižně orientovaném svahu na ploše necelých tří hektarů. Je v něm zastoupen zhruba stejný počet stromů listnatých a jehličnatých. Nachází se zde asi 300 různých druhů a kultivarů dřevin, z nichž mezi nejčastější patří keřovité tisy v různých barvách a tvarech, na druhém místě pak túje a smrky. Kostru parku však tvoří převážně duby a různobarevné buky spolu s doplňkovými dřevinami, jako jsou cypřišky, javory, borovice, břízy, douglasky a lípy. V arboretu ovšem můžete najít i mnoho vzácných a sbírkových dřevin.
Kromě jihoevropských dřevin zde můžete obdivovat stromy, keře a trvalky z Asie, a to z Číny, Koreje, Mandžuska, Japonska i rostliny ze Sibiře a chladnějších oblastí. Mnoho dřevin v parku pochází také z různých částí Severní Ameriky (Kanady, USA) a z Mexika.
Zakladatel současné podoby parku statkář Quido Riedel sjednotil různé skupiny stromů podle nároků na živiny, půdu, klima atd. Pomyslně rozdělil arboretum do určitých celků, které se nazývaly různými jmény. Původní názvy byly obohaceny o nové, většina starých se však požívá dodnes.
Historie Arboreta
Již v polovině 15. století se objevují první záznamy o tvrzi v Bílé Lhotě. Tvrz byla v 16. století přestavěna v renesančním slohu na zámek a dalšími přestavbami bohužel ztratila svou původní podobu. Od roku 1870 sloužil zámek jako sídlo statkářů Riedelů a po roce 1947 přešel do státní správy. Byl dočasně využit jako sídlo úřadů a zdravotnických zařízení. V zámku nezůstal žádný mobiliář, dochovaly se pouze malé fragmenty původní výzdoby.
Nejstarší zmínky o zahradě jako součásti tehdejší tvrze můžeme najít kolem poloviny 15. století. Tato zahrada měla být ovocná a pravděpodobně také zeleninová, ale nikoli okrasná. Není vyloučeno, že po prvních přestavbách tvrze v 16. a 17. století se zde mohly objevit i zahrady okrasné, květinové. Už v té době však existovala nejstarší část parku – dubový hájek okolo dnešní Jízdárny.
Původní park byl založen okolo renovovaného zámku kolem roku 1700 rytířem Harrachovským, který byl majitelem bělolhotského panství. Od konce 18. století až do roku 1870 patřil zámek s parkem rodu Ostheimů. Z této doby máme již zprávy o upraveném parku.
Jedna z dcer rytíře Ostheima se provdala za hudebního skladatele Konráda Kreutzera, dirigenta vídeňské opery. Konrád často pobýval v zámečku v Bílé Lhotě a traduje se, že si nechal přenést pianino pod staleté duby a zde komponoval své opery. Jednou z nejznámějších je Noc v Granadě.
V roce 1870 koupil zámek s parkem Jan Riedel. Park byl za jeho působení upraven ve smíšeném francouzsko-anglickém slohu a rozšířen o celé jedno pole. Francouzská část se soustředila spíše kolem zámku a měla podobu letničkových záhonů doplněných palmami v nádobách.
Největší zásluhu na dnešní podobě parku má ovšem Janův vnuk Quido Riedel (1878–1946). V roce 1898 vysadil několik dalších jedinců ke staletým dubům a roku 1900 pod starými duby vytvořil skalku, kde rostou převážně jahodníky. Mezi roky 1905–1926 působil Quido Riedel v Novém Dvoře u Opavy (dnešní arboretum Nový Dvůr) a pak se vrátil do Bílé Lhoty. Začal tvořit park podle svých představ, shromáždil druhově bohatou a cennou sbírku okrasných a exotických stromů a současně pozvedl estetickou hodnotu celého parku. V letech 1938–1940 vysadil poblíž parku ovocný sad. Podle záznamů pěstoval jabloně, hrušně, švestky, třešně a další. Bohužel ve čtyřicátých letech 20. století nastaly kruté zimy a většina stromů pomrzla.
Po druhé světové válce majetek Riedelovy rodiny propadl státu, tedy správě místního národního výboru. Ten bohužel neměl prostředky k údržbě takového komplexu, takže parku nebyla věnována dostatečná pozornost a začal pustnout. Domácí rostliny přerůstaly exotické, trvalky byly zastíněny stromy a tráva rostla do nepřijatelných rozměrů. Palmy byly přestěhovány ze skleníků do chlévů, kde nepřežily. Skleníky se začaly používat jako prádelna. Postupně si však místní obyvatelé uvědomili hodnotu parku a počali s laickou péčí.
V roce 1965 park převzalo do své správy Vlastivědné muzeum v Olomouci. V roce 1966 nastoupil do funkce vedoucího arboreta zaměstnanec tehdejšího Krajského vlastivědného muzea v Olomouci Bc. Stanislav Hekele. Za dobu svého působení v parku provedl velkou řadu dosadeb a obohatil dendrologickou sbírku, která velmi utrpěla v poválečném období. Byly provedeny nutné úpravy v provozu parku, odstraněna značná část náletových dřevin, opraveny ploty, obnovena cestní síť atd.
Pro veřejnost byl park zpřístupněn pod názvem Arboretum v Bílé Lhotě v roce 1968. Již v roce 1969 byl park vyhlášen zvláště chráněným územím, v současnosti je zařazen do kategorie Národní přírodní památka.
